Kluci si s panenkami nehrají

Nedávno, po návštěvě mé tchýně, jsem se zčásti z hněvu a zčásti ze zvědavosti odbornější zajímala o hry malých dětíVšechno to začalo výsměšný poznámkami na synovu hru s panenkou. Prý kluci se s panenkami nehrají, že je jako dievčisko, abych se mu tak nedovolila hrát a pod.

Velmi mě to naštvalo (dokonce víc než velmi), a tak jsem (jakmile milá máma odešla) oprášila mou dobrou pomocnici, „chytrou knihu“, kterou používám od synova narození (a jsem s ní velmi spokojená) a nalistovala jsem si něco na toto téma. V podvědomí jsem věděla, že něco takového jsem už četla a byla jsem přesvědčená, že syn se hraje zcela normální, že jeho hra je v pořádku. A měla jsem pravdu.

V mé moudré knížce se totiž píše:

  • Všechny hračky (např. auta, panenky, riadiky, skládačky, plyšové hračky, zvířátka ….) nabízejí vynikající možnosti stejně dívkám jako chlapcům.
  • Inspirují všechny děti (kluky i holčičky), aby si vytvářeli vlastní příběhy a situace, ve kterých budou vystupovat konkrétní hračky.
  • Chlapci a dívky v své hře napodobují, co skutečně zažili, často napodobují své rodiče nebo sourozence, nebo babky, dědečkův ….

Jak se to hraje můj syn?

Po důkladném zamyšlení musím s těmito tvrzeními jen souhlasit. Jako příklad použiji hru mého 2,3 letého syna, která vypadá (hraje se tak v podstatě každý den) asi takto:

Syn si veme klíče, které doma používáme (moje nebo manželovy od bytu nebo od sklepa, od auta), do kočárku (který používáme pro něj a který parkujeme v bytě) posadí panenku (máme dvě, jedna je miminko a druhá taková „slečna“ -používá tu „slečnu“, protože mu víc připomíná dítě v jeho věku) a vozí ji z jednoho pokoje do druhé, přičemž ložnice slouží jako garáž.

Musím se ho stále ptát, kam jde, na co mi odpovídá, že „s Babij do gajaže, vozit na michal (motorce).“ Mezitím panenku dáváme čurat a kakat na záchod, otíráme ji toaletním papírem, převlékáme, když se počurá, vaříme jí, krmíme ji, dáváme ji spinkat.

Celá jeho hra je vlastně (přesně jak píší v knize) napodobování naší péče o něj. V části hry, v níž bere panenku do garáže vozit se „na Mich“, napodobuje manžela, když jdou spolu ven vozit se na dětské motorce, kterou míváme v garáži. Takže žádná babská hra. Ve zbývající části hry dělá s panenkou to, co děláme my s ním během dne: panenka je on a on je jednou já, jednou manžel – čili tak, jak on chodí čurat, kakat, spinkat a všechno ostatní, tak chodí i panenka. Tvrzení, že se hraje jako dívka, je naprosto mylné a také představa, že na základě tohoto by mohl mít jinou sexuální orientaci.

Je to naprosto normální dítě – chlapec, který má obrovskou zálibu ve vrtačkách, šroubováků, pilky, traktorech a jeho největší posedlostí jsou vlaky a autobusy. Chodíme se ně dívat na stanici, jen tak jimi cestujeme a dost jich máme i doma, samozřejmě, dětských. Dívčí záliby? I když znám holčičku, kterému se zmíněné věci líbí také.

Jak jsem se dočetla v jiné knížce, která se touto problematikou nebo lépe řečeno touto tématikou zabývá ve větším rozsahu, nikdy není vhodné učit sexuální konvence rigidní, nepružným způsobem typu „nikdy ti nedovolím hrát si s panenkou, to je pro baby“ nebo „takto se nehraj, tak se hrají jen chlapci. „

Při koupi hraček nebo rozdělování domácích prací by rodiče měly umožnit jistou míru pružnosti a obměn – vždyť dnes už není nic výjimečného, ​​že v kdysi čistě ženských věcech více vyniknou muži, kteří jsou přitom zcela normální, a ženy se dobře uplatní v profesích, které byly mužskou doménou. V dnešním světě plném pokroku a moderního rozvoje bychom se iv této oblasti měli vyhnout „zkostnatění“ chápání mužských a ženských rolí.

Co je však mnohem důležitější při výchově dítěte?

  • V první řadě aby dítě vyrůstalo ve stabilní a harmonické rodině,
  • aby mělo dostatek lásky a podpory od rodiny po každé stránce,
  • abychom věnovali čas jeho oblíbeným hrám a zábavám,
  • abychom ho akceptovali a respektovali,
  • abychom aniž by upřednostňovaly žádné ze svých dětí,
  • abychom se s dítětem povídali a poslouchali ho.

A na konec: Zdravý postoj k sexualitě obecně sestává z toho, že dítěti poskytneme správné a věku přiměřené informace, které jednoduchým a přirozeným způsobem odrážejí morální zásady v této oblasti. Tato poselství nemají doprovázet hrozby, tresty nebo zahanbující situace, které se tradičně se sexem spojují a měly by být předávány z pozice rodičů.